Na jaře jsem pro letošní rok kvůli covidu původně nic neplánoval, ale po jeho rozdýchání v květnu a posléze po úspěšné operaci mi to chytlo. Narychlo se řešil návrh týden Itálie se špacírem v horách Monti Sibillini. Zase to vyšlo náramně s bydlením na samotě. Sice jen pro šest lidí, ale hodně, hodně dobré. Na Monte Sibillu ve výšce 2175 metrů jsme doťapkali drsným převýšením cca 700 metrů. Únavu převálcovala nádhera kolem, takže velespokojenost. Seismická oblast byla sice v klidu, projeli jsme však řadu vesnic poničených zemětřesením 2016/2017. Silnice jsou tím také poznamenané, takže průměrná rychlost 40-50 km/h. Enduro vložek jako nikdy, stovky zatáček jako nikdy. Počasí nemohlo být lepší a při návratu domů jsme dali ještě přeplněné San Marino.
Domů jsem sice dostrkal Golďase pomalejší jízdou, kvůli kleklému ložisku v novém alternátoru. Kvičel jako svině, ale dával. Hlavně, že jsme se vrátili ve zdraví. Howgh.
Mirlos a Evík
